Část první

17. října 2015 v 9:53 |  Bleqater
 
Písek štípe do očí, cítím jak se mi každé zrníčko pomalu zavrtává do cárů látky kterou mám omotanou kolem těla a skrz ní jako miniaturní ocelový hrot se dostává až pod kůži odkud se nedostane.

Uvízne.
Uvízne a já ho již nikdy neuvidím a vždy když se ohnu tak ucitím nehoráznou bolest.
Jsem na cestě již přes měsíc. Jsem na sebe poměrně pyšná. Někteří nezvládnou ani týden.
Odpočítávám minuty od nelítosné smrti která mě čeká. Poté se přidám ke všem ostatním průzkumníkům. A nikdo si na mě již nevzpomene a já naleznu konečně klid na který tak dlouho čekám. K tomu abych se k nim přidala mi zabili rodinu. Kvůli mě. Protože jsem nebyla schopná přijmout ten fakt že zrovna já budu ta třistadesátá průzkumnice. Všichni to oslavovali zatím co já ležela pod zámkem a čekala až mě připraví na onu cestu.
Ne, v zámcích byli princezny. Tohle bylo vězení. I tak to ale všechno končí.
Mohla bych jim dát zprávu o tom že se v dály oběvují mně již známé obrysy lidí. Na své cestě jsem je již několikrát potkala.
Ale co?
Každej si sebou muže odnést pár tajemství.
Ovšem díky této jediné informaci mohu zachránit několik budoucích průzkumníků. Tohle je to po čem tak dlouho pátrají. A já jim nyní pomůžu.
Ze všech sil se snažim nahmatat správné tlačítko na kovovém gazhattu přidělaném k mému krku. Po chvilce se rozsviti modré světýlko na boku přístroje.
Zvuk se nahrává, chvilku jsem zticha a snažim se ve vychřici sednout na kolena. Jelikož mám pocit že se každou chvilku svalim k zemi.
Písek do mě naráží ze všech stran. Z posledních sil vyhrabávám věty které jsem si tak dlouho připravovala.
"Průzkumník třistadeset se hlásí." Vyčkávám a po chvilce se ozívá mě známý umělý hlas.
"Pruzkumníku třistadeset, jaký je oduvodnění vašeho spojení se základnou?" Ptá se bez poznatku jakýkoliv emocí.
"Již několik dní pozoruji živé formy které neustále míří k severu."
"Zašlete nám souřadnice."
"To nepujde."
"Jaký je duvod nesplnění rozkazu?"
"Gazhatt je zčásti rozbitý." Odpověděla jsem více méně již chraplavým hlasem. A po delší době se ozvala odpověď.
"Průzkumníku třistadeset?"
"Ano veliteli?"
"Jste schopna práce?"
"Ne veliteli. Zřejmě ne."
"Na Gazhattu je vzadu nažloutlé tlačítko. Stiskněte ho a my dostaneme signál o vaší poloze. Pokusíme se vás nalézt."
"Jistě veliteli, děkuji."

Hovor se vypnul.

Chvilku si snažim připomenout hodiny učení o tom přístroji ale žluté tlačítko mi nic neříká. Koneckonců co jiného mi ale zbívá. Snažim se nahmatat jediné tlačítko vzadu na přístroji a dlouze ho mačkám.
"Dnes dvacátéhotřetího modravce sme obdrželi záznamy od pruzkumníka třistadeset. Třistadesítka bohužel zemřela z dosud neznámích důvodů. Nový pruzkumníci budou vybíráni osmého poupěnce."

Všichni ztichli, ticho se rozepínalo celím světem za dalšího mrtvého.

Za dalšího otroka který se rozhodl odejít.
Neznala jsem ji. Neměla jsem tu čest poznat se s pruzkumníkem. Nejsou to hrdinové. Jsou náhodně vybíráni. Všichni z toho dělají buhví co ale ve skutečnosti to jsou jenom jatka. Ke každému z nich se pohlíží jako k bohovi za to že zase pokročí dál. Muselo jich zemřít 310 abychom uviděli první živou formu na té pustině. A i tak. Nevíme co to bylo. A nikdy se to nedozvíme. Osmého poupěnce se rozhodne o další mrtvole. Hádám to na někoho mladého ale odolného jelikož teď budou dělat vše proto aby se dostali dál.

"C-485!" Slyšim mi velmi známí hlas a prudce se otočím k přibýhající světlovlasé dívce.

"Och zdravím Orion." Snažim se nahodit co nejmilejší hlas a přidat k tomu nějaký dobře vypadající usměv, ovšem já se vždycky uměla spíš mračit než usmívat takže to vypadá jako kdybych se dusila.

" Ráda tě vidím, co potřebuješ?" Pohled na tváři ji poměrně ztuhne. Hlavou mírně pokývne k uličce mezi domy. Okamžitě se zvedám a nenápadně se ztrácím ve tmě kterou ulička poskytuje.

"Mno..co se děje?"

"Uran je nemocný, snažila jsem se mu sehnat bylinky řádu M ale nejde to. Šla jsem i na černý trh ale nikde nic."
"Jasný, M jdou blbě sehnat ale proč s tím jdeš zamnou?"
"Opravdu je potřebuje. A ty je prej umíš sehnat."
"Tak odtud vítr vane."
"Stačilo by jich pár."
"Jo chápu.."
"Tak díky. Vážně si toho vážím."
"Ale já neřekla ano."
"Ježiš jsou to jenom byliny. Navíc M."
"Tak si je běž sehnat sama když to jsou jenom byliny."
"Nedělej z komára velblouda."
"Uvědomuješ si vubec co stojí za hledáním bylin? To není žádné hopsání po louce a zbýrání kytiček."
"Já nemusím chodit za hradby abych měla na jídlo."
Odcházím, rozzuřená z jejího i mého chování a probodávaná párem světle modrých očí.

"Opravdu? Jenom M ? To si ji nemohla pomoct?"

"Stejně M jenom zastaví příznaky. Bylo by to k ničemu. A dneska už jsem tam byla pro Déčka."
"I tak. Nezabilo by tě pro ně sehnat M."
"Tak holt někdy příště."
"Jasný, dobrá. Jak se asi U-934 má. O-582 je milá že se o něj tak stará."
"Nevim a víš jak nemám ráda když si tak musíme říkat."
Podívám se na jeho krk a zkoumám písmo. Vtom si uvědomím že mě pozoruje.
" Děje se něco?" ptá se poněkud vystrašeně.
"Ne, ne..jenom přemýšlím."
"Ok, co by ti za ty M káplo?"
"Jenom pár vitamínů, nepodstatná položka."
"Náhodou místní opilci by za to dali majlant."
"Nemám náladu na legrácky."
"Jasný,..Opravdu ji nechceš sehnat ty bylinky?"
"Ne nechci."
"Dobrá, tvoje volba...Ehm, víš slyšel jsem že dnes otevírají u kanálu novou restauraci."
"Mno, to se ke mně taky dostalo."
"Mám tam rezervaci."
"Vážně to máš fajn. Prej to tam ale bude pěkně mastný."
"No já myslel že by sme tam mohli jít spolu." 
´"Ehm,..jo klidně. Teda, díky."

Další část-
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama